Jaké krasobruslařské programy patří podle vás mezi ty nezapomenutelné? Pozoruhodná Jagudinova Zima? Legendární Bolero tanečníků Jean Torvill & Christoper Dean? Na slávu Česka poukazující Vltava naší Hanky Maškové? Nebo sportovní dvojice Aljona Savchenko & Bruno Massot a jejich nadpozemská volná jízda La Terre vue de ciel? To, co podle mého názoru tyto programy spojuje, je, že všechny dokázaly diváky vtáhnout do děje – diváci se tak mohli cítit jako uprostřed zimního království, uprostřed tanečního parketu ve Španělsku, jako na vyhlídce do říčního údolí nebo jako na obláčku, ze kterého se shlíží na zemi. A jak se to krasobruslařům povedlo? Do svých programů přidali „něco navíc“.

Byly jarní prázdniny 2006. Já byla naštvaná, že zůstávám doma, jelikož mamka jako mezinárodní rozhodčí bude komentovat krasobruslařské soutěže z olympijského studia v České televizi. Ano, sledovala jsem všechny pořady. Ano, říkala jsem si, jak jí to sluší a jak tomu rozumí. Ale pořád platilo, že to bylo na úkor výletování o jarních prázdninách. Jenže… Pak jsem přišla do školy a pozornost nebyla soustředěná na ty, kdo měli o několik odstínů tmavší pleť nebo kteří za sebou měli kilometry na lyžích. Ale byla jsem to já, komu spolužáci i učitelé pokládali otázky: „A to byla jako fakt Tvoje mamka v televizi? A vy jste si tedy neskutečně podobné, že jo?“ No a v tu chvíli jsem se i já, které do té doby bylo krasobruslení jedno, a raději jsem se životem tak „prohrávala, prozpívávala a protancovávala“, začala o tento sport zajímat. A z pozice člověka, který se věnuje umění, jsem se soustředila na uměleckou stránku jízd a na příběhy, které krasobruslaři na ledě vypráví. V duchu jsem si říkala, co by se u různých jízd dalo zlepšit a na čem by se mělo zapracovat.

A proto jsem ráda, že teď se na zlepšování a práci uměleckého výrazu, prožitku a rytmiky mohu aktivně podílet. A že mi Projekt paní trenérky Moniky Škorničkové, a fakt, že mě oslovila pro spolupráci, umožňuje nebýt jen „dcerou té slavné paní Tauchmanové“, ale někým, kdo Malé Brusličky (jak můj přítel našim krasobruslařským nadějím přezdívá) může něco naučit. Naučit, jak nejen bruslit, ale také hrát představení.

Každá jízda by měla vyprávět nějaký příběh. Příběh, který je vyjadřován hudbou, pohybem, výrazem. Emocemi. A emoce, které v danou chvíli krasobruslař reálně prožívá, mohou být v rozporu s příběhem jízdy. Ale to divák nesmí poznat. A zejména, pokud je hudba již neodmyslitelně spjatá s nějakým příběhem, tento příběh by se měl odehrát v průběhu jízdy. Pokud někdo bruslí na Schindlerův seznam, měl by tam být příběh člověka, který o hodně přišel, ale nevzdává se. Pokud na Titanic, měla by se v jízdě zrcadlit láska. Na hudbu z Jamese Bonda by zase z krasobruslařů měla být cítit odhodlanost hraničící s drzostí. Dá se toto natrénovat? Odpověď je jednoduchá: ANO. Existují různá cvičení na rozvoj hereckých a improvizačních schopností, rytmiky a výrazového pohybu.